Co nás přivedlo k bohemistice?
Stále jste se nerozhodli, jestli je studium bohemistiky pro Vás? Níže si můžete přečíst nebo i poslechnout příběhy dvou našich studentů, jak se ke studiu na našem ústavu dostali. První je Adéla Vodičková, která už od začátku věděla, že čeština je přesně pro ni. Druhý je Lukáš Žoha, který se k bohemistice dostal oklikou přes medicínu a chemii.
„Hned v prvním semestru mě uchvátil snad každý předmět.“
Adéla Vodičková
Studentka navazujícího magisterského programu Český jazyk a literatura se zaměřením Jazykovědná bohemistika
Jmenuju se Adéla Vodičková, je mi dvaadvacet let a třetím rokem studuju bohemistiku na Masarykově univerzitě. Když jsem chodila na střední, bavilo mě všechno. Pokaždé když jsem si prvních třicet minut nedokázala rozhodnout, kterou knihu si vyberu a o jaké téma se zrovna budu zajímat. Vždycky jsem měla vztah k umění, a to i k literatuře. K té mě přivedl náš vyučující už na nižším gymnáziu, kdy jsem konečně začala číst kvalitní literaturu. V septimě na gymnáziu jsem si uvědomila jak moc mě literatura i obecný jazyk zajímá. Proto jsem dala najevo, že bych asi chtěla vyzkoušet studium bohemistiky. Moje vyučující mě potom hned zahrnula nesčetným množstvím informací, které by se mi mohly v budoucnu hodit. Nehodily. A také mi pokládala otázky, které měla u přijímaček ona sama. V oktávě jsem se potom rozhodovala mezi dvěma rovnocennými volbami: jednou byla scénografie na JAMU a druhou český jazyk a literatura na Masarykově univerzitě. Okolnosti se sešly tak, že jsem nakonec v září nastoupila na bohemistiku a začala studovat vysokou školu. Hned v prvním semestru mě uchvátil snad každý předmět. Začaly mě bavit předměty jazykového charakteru. Na střední škole se totiž oblast lingvistiky dost zanedbává a nevěnuje se jí dostatek času. Proto jsem byla překvapená, když se mi otevřela brána lingvistiky, a začala jsem objevovat nejrůznější zákoutí a taje jazyka. Dalším velikým plus byla a stále je vstřícnost všech vyučujících, kdy je potřeba něco vyřešit. Dneska také zpětně oceňuju to, že předměty mají velmi promyšlenou návaznost, tím pádem se člověk v problematikách a je postupně veden klikatými cestami. Na fakultě jsem také potkala spoustu skvělých lidí, nyní už přátel, kteří mají mimo jiné i stejný zájem v jazyce a literatuře. Navzájem si můžeme pomoct, něco dovysvětlit nebo se podporovat v náročných situacích při studiu jako je psaní bakalářky.
„Pamatuju si, jako by to bylo včera, jak jsme se v prvním semestru dívali s hlavami zakloněnými a s úžasem v očích na doktorandy a říkávali se smíchem, že jednou budeme na jejich místě.“
Lukáš Žoha
Student doktorského programu Český jazyk a lingvista tělem i duší
Jmenuji se Lukáš Žoha a v současné době studuji doktorský program Český jazyk. I když tento obor nebyl mojí první volbou, neznamená to, že člověka neuhrane a už ho nepustí. Český jazyk mě bavil od té doby, co si dokážu vzpomenout. Vždy jsem rád četl, i když spíše překladovou literaturu než českou, a také jsem psal a stále píšu vlastní prózu; i když zatím jen do šuplíku. Nebyla to ale oblast, které bych se chtěl profesně věnovat. Takovým tím snem, čím budu, bylo lékařství, konkrétně jsem se chtěl stát pediatrem. Tomu jsem také uzpůsobil výběr maturitních předmětů, tedy biologie a chemie. Moje představy se rozplynuly v momentě, kdy se mi nepodařilo dostat na žádnou lékařskou fakultu, proto jsem nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze na obor Forenzní analýza. Možná si říkáte, co to je. Je to vlastně taková ta strašně cool práce v policejní laboratoři, kde se analyzují důkazy. Říkal jsem si, jak moc super bude to studovat a jak budu vypadat jako Abby v Námořní vyšetřovací službě. V průběhu semestru jsem ale zjistil, že toto studium není to, co bych chtěl dělat. Proto jsem po prvním semestru skončil a najednou jsem měl pouze měsíc na to, abych se rozhodl o své budoucnosti. Co dál? Najednou jsem si vzpomněl na český jazyk a literaturu. Říkal jsem si, že by nebylo špatné to vyzkoušet, i když se jednalo o obrat o sto osmdesát stupňů. Z výběru tří škol jsem si nakonec zvolil Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Za celou dobu jsem svého výběru nelitoval. Naučil jsem se přemýšlet o jazyce i literatuře. Stoprocentně platí pravidlo, že čím víc vím, tím víc vím, že nic nevím. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl pokračovat s doktorským studiem. Pamatuju si, jako by to bylo včera, jak jsme se v prvním semestru dívali s hlavami zakloněnými a s úžasem v očích na doktorandy a říkávali se smíchem, že jednou budeme na jejich místě. Kdo by si pomyslel, že pět let uteče jako voda a já budu přesně tam, kde byli oni.