(* 1904 – † 1953)
Vystudoval slovanskou filologii a romanistiku na brněnské filozofické fakultě, své slavistické vzdělání rozšířil o polonistiku postgraduálním studijním pobytem u K. Nitsche v Krakově. V r. 1945 byl na brněnskou filozofickou fakultu povolán zprvu jako mimořádný profesor, posléze jako řádný profesor slovanské jazykovědy. Na fakultě zastával funkci ředitele knihovny Slovanského semináře. Založil dialektologické oddělení v brněnské pobočce akademického ÚJČ, byl členem Slezského studijního ústavu a dialektologické komise Matice moravské. Bádal v oblasti dialektologie češtiny. Jeho knižní monografie Štramberské nářečí (1939) a především Východolašská nářečí I, II (1946, 1949) razily nové cesty dialektologickému bádání a probojovávaly nový typ nářečních monografií, který se na jistou dobu stal modelem pro dialektologické práce jeho spolupracovníků a žáků. Kellner se intenzivně zabýval i teoretickými a metodologickými otázkami v oboru dialektologie. Hutnou syntézu jeho názorů na dialektologickou práci přinesla učebnice Úvod do dialektologie (1954). Vycházel z teoretických zásad jazykovězeměpisné školy románské a systémového pojetí jazyka v duchu Pražské školy. Řešil složité otázky jazykových kontaktů, jazykového míšení a přechodných dialektů.
L.: M. Jelínek, ČMM 72, 1953, 184–190; A. Lamprecht, SaS 14, 1953, 97–102; V. Vážný, NŘ 36, 1953, 189–190; S. Králík, SlSb 51, 1953, 417–418; (sborník) Adolfu Kellnerovi, Op. 1954; J. Skulina, SPFFBU A 2, 1954, 91–95 (tam i bibliografie 95–97); J. Balhar, NŘ 67, 1984, 41–43
